Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mars

28. 5. 2009

Mars

Mars je čtvrtá planeta sluneční soustavy, druhá nejmenší planeta soustavy po Merkuru. Je pojmenována po římském bohu války Martovi. Jedná se o planetu terestrického typu, tj. má pevný horninový povrch pokrytý impaktními krátery, vysokými sopkami, hlubokými kaňony a dalšími útvary. Má dva měsíce nepravidelného tvaru pojmenované Phobos a Deimos.

V období, kdy je Mars v opozici ke Slunci a Země se tak nachází mezi těmito dvěma tělesy, je Mars pozorovatelný na obloze po celou noc. Spolehlivé informace o prvních pozorováních Marsu jako planety neexistují, ale je pravděpodobné, že k nim došlo mezi lety 3000 až 4000 př. n. l. Všechny starověké civilizace, Egypťané, Babylóňané a Řekové, znaly tuto „putující hvězdu“ a měly pro ni svá pojmenování. Kvůli jejímu načervenalému nádechu, způsobenému červenou barvou zoxidované půdy na jejím povrchu, považovaly staré národy Mars většinou za symbol ohně, krve a zániku.

Detailní zkoumání planety umožnilo od 60. let 20. století takřka 20 úspěšných automatických sond. V současné době jsou na oběžné dráze kolem Marsu tři funkční sondy (Mars Odyssey, Mars Express a Mars Reconnaissance Orbiter) a na povrchu planety se pohybují dvě vozítka mise Mars Exploration Rover (Spirit a Opportunity),[2] která poskytla data, jež umožnila zmapovat větší část povrchu, definovat základní historická období či porozumět základním jevům odehrávajícím se na planetě.

Vznik

Mars vznikl podobně jako ostatní planety našeho systému přibližně před 4,5 miliardami let[3] akrecí z pracho-plynného disku, jenž obíhal kolem rodící se centrální hvězdy. Srážkami prachových částic se začala formovat malá tělesa, která svou gravitací přitahovala další částice a okolní plyn. Vznikly tak první planetesimály, které se vzájemně srážely a formovaly větší tělesa. Na konci tohoto procesu v soustavě vznikly čtyři terestrické protoplanety. V porovnání s ostatními má Mars – nejvzdálenější z terestrických planet – nejvyšší zastoupení lehkých prvků jako křemík, hliník či síra.

Po zformování protoplanety docházelo k masivnímu bombardování povrchu zbylým materiálem ze vzniku soustavy, což mělo za následek jeho neustálé přetváření a přetavování. Je dokonce možné, že celý povrch byl roztaven do podoby tzv. magmatického oceánu, jehož tepelná energie společně s teplem uvolněným diferenciací pláště a jádra je dodnes kumulována v nitru planety a umožňuje existenci vulkanismu a tektonických procesů.[4]

 

Fyzikální charakteristiky

Mars má oproti Zemi zhruba čtvrtinovou plochu povrchu a přibližně desetinovou hmotnost (1,448×108 km2 a 6,4185×1023 kg). Sluneční den je podobně dlouhý jako na Zemi (24 hodin, 39 minut a 35,244 sekund) a nazývá se Sol.

 Geologické složení

Přesné geologické složení planety není známo, ale na základě astronomických pozorování a průzkumu několika desítek meteoritů z Marsu,[5] které byly nalezeny na Zemi, se soudí, že povrch Marsu je tvořen převážně z čedičů. Oproti pozemským čedičům jsou některé oblasti obohaceny o křemičitanovou složku, podobající se až pozemských andezitům (na druhou stranu je možné, že jsou tvořeny i sopečným sklem). Při pozorování je planeta načervenalá, což je způsobeno pokrytím celého povrchu planety oxidem železitým. V okolí Marsu se v současnosti nevyskytuje globální magnetické pole, avšak některé oblasti planety vykazují trvalou magnetizaci, což svědčí pro hypotézu, že historické magnetické pole bylo globálního charakteru. Na povrchu se nevyskytuje voda v tekutém stavu, což může být jeden z důvodů proč na Marsu není pozorována desková tektonika. V minulosti (zejména na počátku vývoje planety) však mohla být část kůry mobilní a v takovém případě by pozorované peleomagnetické anomálie mohli souviset s tvorbou nové kůry,[6] podobně jako je tomu u zemských středooceánských hřbetů.

Vzhledem k faktu, že na Marsu nebyly prováděny podrobné geologické průzkumy, jsou současné poznatky o planetě a její vnitřní stavbě velmi slabé a založeny převážně na srovnáních se Zemí a teoretických modelech založených na nepřímých měřeních pořízených automatickými sondami. Odhaduje se, že planeta má žhavé, z části tekuté jádro, které má přibližně 1480 km[7] v průměru a je složené převážně ze železa s 15 – 17 váhových % příměsí síry, což je až dvakrát více než je obsah síry v jádru Země[7].

Jádro je obklopeno křemičitým pláštěm, jehož aktivita spojená s tepelným vývojem dala vzniknout většině tektonických a vulkanických útvarů na planetě. V současnosti je tato aktivita minimální avšak v hlubších částech pláště může plášťová konvekce stále probíhat. Nejsvrchnější část pláště tvoří kůra, jejíž průměrná mocnost dosahuje 50 km až 125 km.[7]

Povrch

Do 60. let 20. století se všeobecně věřilo, že Marsovy polární čepičky jsou složené ze zmrzlé vody. Během průzkumu kosmickými sondami se ale ukázalo, že Mars má atmosféru složenou především z oxidu uhličitého s pouze malou příměsí vody, která se předpokládala v polárních oblastech. Na základě tohoto zjištění byl následně vytvořen model atmosféry Marsu, ze kterého vyplynulo, že dostatečně nízké teploty způsobily zkondenzování a zmrznutí samotného CO2 na pólech. Kvůli tomuto periodickému ději (na Marsu se střídají roční období podobně jako na Zemi) dochází také k významné změně tlaku během roku. Další podrobné zkoumání nicméně ukázalo, že se póly skládají z vodního i suchého ledu (H2O i CO2).

Pro pozorovatele mimo planetu má Mars převážně červenou barvu, přesněji bledě oranžovou nebo růžovou se dvěma bělavými oblastmi polárních čepiček. Na červených oblastech se nacházejí rozličné světlé a tmavé plochy s nazelenalou barvou. Tmavé plochy ovšem nejsou oceány vody, protože ta se na Marsu nemůže vyskytovat v tekutém stavu kvůli nízkému atmosférickému tlaku (~600 Pa). Tyto změny v jasnosti povrchu jsou způsobené rozdílným druhem povrchového materiálu: světlejší naoranžovělé oblasti obsahují prach a písek bohatý na oxid železitý; tmavší plochy jsou zpravidla více kamenité a skalnaté regiony. Nahodilé silné větry, které se na Marsu vyskytují, přesouvají prach a mění tak rozměry a tvary těchto světlejších a tmavších ploch.

Povrch Marsu je velmi různorodý. Jižní polokoule s víceméně hornatou krajinou je pokryta krátery, zatímco na severní polokouli jsou rozsáhlé rovné pláně zalité lávou. Obecně je povrch Marsu pokryt skalnatými a nebo kamenitými útvary, které jsou místy překryty prachem a písečnými dunami. Na Marsu se nachází značné množství kráterů, koryt, kaňonů a sopek. Je zde v současnosti nejvyšší známá hora sluneční soustavy – sopka Olympus Mons, která dosahuje výšky 27 km nad okolní terén. V rovníkové oblasti Marsu se nachází obrovský kaňon Valles Marineris, dlouhý 4 500 km a hluboký 7 km. Objevila ho sonda Mariner 9 mapující Mars v letech 19711972, podle které byl kaňon pojmenován. Průzkum sondami Viking přinesl i snímky oblasti Cydonia Mensae, na kterých se objevil zvláštní útvar připomínající lidskou tvář obrácenou k nebi.[9] Tento skalní útvar se později začal označovat jako tzv. „tvář z Marsu[10] a považoval se za umělé díle mimozemské civilizace. Pozdější kvalitnější snímky ale ukázaly, že se jednalo pouze o hru světla a stínu na obyčejném erodovaném skalním masívu.[10]

 Obrazek

Atlas

Pojmenování povrchových útvarů Marsu je složitější než v případě Merkuru a Venuše, jelikož názvosloví vznikalo více než sto let již od prvních pozorování prováděných italským astronomem Giovannim Schiaparellim roku 1877. Ten během pozorování začal pro útvary používat jména známé z Evropy, Asie a Afriky, které spojoval s mytologickými názvy. V práci, kterou Schiaparelli započal, pokračoval i Eugene Antoniadi, v obou případech byly pojmenovány ale výrazné albedové útvary, které ne nutně odpovídaly objektům na povrchu. Po roce 1973 došlo k podrobnému zmapování povrchu Marsu pomocí sondy Mariner 9, což přineslo velkou revizi názvů a jejich úpravu, na které je postaveno současné názvosloví.[11

Poznámky

Nulová výška: protože Mars nemá žádné vodní ploch, neexistuje tedy ani žádná přirozená nulová výška jako je u Země hladina světového oceánu od které by se mohly měřit topografické výšky. Byla tedy zavedena umělá nulová výška povrchu, do 90. let 20. století daná atmosferickým tlakem 6.1 mbar a později daná středním gravitačním potenciálem v oblasti rovníku planety. [12]

Nultý poledník: rovník Marsu je dán rotací, ale nultý poledník byl určen podobně jako na Zemi, dohodou, že prochází určitým konkrétním bodem. Astronomové v 19. století si za tento bod zvolili s poměrně velkou nepřesností kruhový útvar na povrchu označovaný jako Sinus Meridiani. Teprve roku 1972, poté co sonda Mariner 9 získala první podrobnější snímky, bylo určeno, že nultý poledník prochází malým kráterem Airy-0 v oblasti Sinus Meridiani.

Pozorováním kráterů byly vyčleněny tři základní historická období v geologické historii planety: noachian, hesperian a amazonian.

Atmosféra

Mars má dnes velmi řídkou atmosféru, která není schopná zadržovat tepelnou výměnu mezi povrchem a okolním prostorem, což má za následek velké tepelné rozdíly během dne a noci. Tlak na povrchu se pohybuje mezi 600 až 1000 Pa, což je přibližně 100 až 150krát méně než na povrchu Země či jako přibližně ve 30 km nad jejím povrchem. Podobně jako na Zemi ale dochází ke změnám v atmosféře v závislosti na sezónních výkyvech, jak se planeta přibližuje a oddaluje od Slunce. V zimě 25–30 % atmosférického oxidu uhličitého zmrzne na pólech, zatímco v létě opět sublimuje a vrátí se do atmosféry.

Atmosféra je tvořena převážně z oxidu uhličitého (95,32 %), dále obsahuje: dusík (2,7 %), argon (1,6 %), kyslík (0,13 %), oxid uhelnatý (0,07 %) a vodní páry (0,03 %),[13] která vzniká sublimací z polárních čepiček. Mezi ostatní plyny vyskytující se v atmosféře se pak ještě řadí neon, krypton, xenon, ozón a metan (který je možným indikátorem života na Marsu, jelikož podléhá rychlému rozpadu[14]).

Průměrná teplota u povrchu planety je okolo −56 °C. Pro Mars jsou charakteristické velké rozdíly mezi dnem a nocí. Na rovníku se teploty běžně pohybují od −90 do −10 °C, a nad nulu se dostanou jen výjimečně. Naproti tomu teplota povrchové vrstvy půdy může někdy dosáhnout až +30 °C. I přes tyto občasně příznivé teploty nemůže na povrchu existovat kapalná voda. Voda by se okamžitě začala vypařovat vlivem nízkého tlaku. Ve výšce okolo 40 až 50 km nad povrchem se nachází vrstva, která má stálou teplotu. Následně ve výšce přibližně 130 km začíná ionosféra a vodíková korona planety dosahuje až do výšky 20 000 km.[15]

Obrazek

Podrobné znalosti o složení atmosféry, jejích změnách a o dlouhodobějším klimatu byly získány díky několika sondám, které na povrchu přistály (např. Viking 1 a 2, Spirit, Opportunity atd.), či které zkoumaly atmosféru z orbity. Na základě měření se zjistilo, že i na Marsu panuje skleníkový efekt, který otepluje planetu přibližně o 5° C[16] a zadržuje okolo 30 % tepelné energie.[17] Výškově se atmosféra dělí na nižší (do 45 km), střední (do 110 km) a vyšší (nad 110 km).

Oblačnost

Na Marsu byla pozorována i oblačnost[18], která je nejspíše tvořena krystalky oxidu uhličitého[19] vznikajících ve výšce okolo zhruba patnácti kilometrů. Vyjma oblačnosti se zde projevují i další procesy napovídající, že i na Marsu panují procesy měnícího se počasí. Vedle počasí je atmosféra planety také dějištěm častých prachových bouří, které občas dosáhnou celoplanetárního charakteru[20] nebo i malé vzdušné víry v podobě prašných vírů.[21] Během bouří mohou větry na povrchu planety dosahovat až rychlostí okolo 200 km/h, vynášejíce do atmosféry značné množství drobných prachových částic (obsahujících magnetit) o velikosti 0,1 mikrometru až 0,01 mm. Protože magnetit má větší schopnost pohlcovat modré světlo než červené, atmosféra se při pohledu z planety zdá žlutavá, či při východu/západu Slunce červená. Proces, který toto způsobuje je složitější než Rayleighův rozptyl, který je znám ze Země způsobující zde modrou barvu. Průměrné rychlosti větru jsou však 35 až 50 km/hod.[15] Díky řidší atmosféře ale nemá vítr takovou sílu jako obdobný vítr na Zemi.

 Voda

V současnosti kvůli nízkému tlaku nemůže na povrchu Marsu existovat voda v tekuté podobě – existuje buď ve formě ledu nebo jako vodní pára, která vzniká sublimací při zvýšení teploty. Dle pozorování se zdá téměř jisté, že se na povrchu planety tekoucí voda v minulosti vyskytovala.[22] Je nyní spíše otázkou, kdy a jak dlouho se tam tekoucí voda nacházela a kam se poděla. Předpokládá se, že povrch Marsu byl zaplaven oceánem v období noachianu.[23] Vlivem ochlazování planety v hesperianu došlo k zmrznutí povrchové vody, část jí zřejmě unikla do kosmického prostoru. Následné erozivní procesy pohřbily část zmrzlého ledu pod povrch Marsu. Vedle těchto zatím neprozkoumaných vodních zdrojů se na pólech nacházejí dvě polární čepičky, které jsou částečně tvořeny vodním ledem a částečně suchým ledem. Předpokládá se, že se voda vyskytuje i ve formě permafrostu, který by měl zasahovat až do oblastí kolem 60°. V roce 2007 NASA provedla odhad množství vody zachycené v jižní polární čepičce. Dle modelu by veškerá voda zaplavila celý Mars do výšky 11 metrů.[24]

Díky novým podrobným snímkům byly na povrchu Marsu rozlišeny geomorfologické pozůstatky vodní činnosti v podobě říčních koryt, sedimentů, pozůstatky zaplavených oblastí, či relikty po rychlém úniku vody z kryosféry Marsu vlivem vulkanické aktivity. Předpokládá se, že jeden podobný obrovský únik vytvořil i údolí Valles Marineris, které vzniklo v dávné historii Marsu. Dalším příkladem může být Cerberus Fossae, u které se předpokládá vznik před 5 milióny let. Prolomení vyvrhlo vodu do oblasti Elysium Planitia, kde vytvořila ledové moře viditelné do dnešních dnů.[25].

Magnetické pole a radiace

Mars má slabé magnetické pole, jehož ochranná funkce je však neporovnatelně menší než u zemského magnetického pole. Měření sondy Mars Global Surveyor přinesla důkazy, že krátce po vzniku planety měl Mars dynamičtější povrch, který se více podobal Zemi.[26] Měření magnetometrem ukázalo magnetické pruhy, což svědčí o silnějším magnetickém dynamu, které pracovalo několik miliónu let po vzniku. Neznámá událost (možný dopad asteroidu) však toto pole narušila.[26]

Ze zjištění vědců z amerického Úřadu pro letectví a vesmír (NASA), kteří analyzovali získaná data ze sondy Mars Odyssey, vyplývá, že radiace na oběžné dráze Marsu je 2,5krát větší než na Mezinárodní vesmírné stanici a dosahuje tak limitů pro bezpečný pobyt. NASA považuje tento problém za zvládnutelný pomocí stínítek a systémem varování před vyšším zářením od Slunce.[27]

 

 Oběžná dráha

Mars obíhá kolem Slunce ve vzdálenosti mezi 206 644 545 km v perihelu a 249 228 730 km v afelu. Doba jednoho oběhu kolem centrální hvězdy je 686,9601 pozemského dne. Kolem své osy se Mars otočí za dobu, která je velmi podobná délce pozemského dne – 24 hodin 39 minut 35,244 sekund (Země 23 hodin, 56 minut a 4,091 sekund). Úhlový sklon planetární osy 25,19° je srovnatelný se sklonem 23,44°, který má Země. Díky tomuto sklonění jsou zde roční období, podobná těm na Zemi, ačkoli jsou téměř dvakrát tak dlouhá, neboť „marsovský rok“ činí 1,88 roku pozemského.

Vzdálenost od Země se v průběhu oběžné doby mění v rozmezí mezi 55 milióny až 400 milióny kilometrů v pravidelném cyklu 16 let, kdy nastává nejpříznivější opozice planety pro pozorování a pro vysílání kosmických sond. Díky tomu, že se Mars přibližuje, či oddaluje od Země, dochází současně k poklesu jeho hvězdné velikosti – pohyb mezi 1,6m až –2,8m, zdánlivý průměr 4" do 25". Tato nepravidelnost má za následek, že v některých obdobích je Mars čtvrtým nejjasnějším tělesem na obloze po Slunci, Měsíci a Venuši a jindy je méně jasný než Jupiter.

Poslední velká opozice Marsu a Země byla v roce 2003, kdy Mars byl nejblíže 55,757 milionu kilometrů[28] a další nastane 7. listopadu 2007, kdy bude Mars při pozorování ze Země až 55° nad obzorem.

 Měsíce

Okolo planety obíhají dvě přirozené družice – Phobos (Strach) a Deimos (Hrůza). Obě dvě tělesa mají vázanou rotaci, což znamená, že ukazují Marsu stále stejnou stranu. Velmi nápadně se chemickým složením a tvarově podobají tělesům, které tvoří pás planetek mezi Marsem a Jupiterem, což vedlo k teorii, že se jedná o asteroidy, které Mars svojí gravitací zachytil.[29] Pro definitivní zodpovězení této otázky bude nutné odebrat vzorky z povrchu těchto měsíců.

Oba měsíce objevil Asaph Hall v roce 1877 a pojmenoval je podle synů boha Marta. Zajímavostí je, že existence měsíců byla několikrát předpovězena v literatuře dlouho před jejich objevením. Johannes Kepler byl přesvědčen, že pokud má Země jeden měsíc a Jupiter 4 měsíce (v jeho době byly známy pouze Galileovy měsíce Jupitera), musí mít Mars kvůli harmonii kosmu měsíce dva. O dvou marsovských měsících psal i Jonathan Swift v knize Gulliverovy cesty (1726) či Voltaire v díle Micromégas (1752).[30]

Phobos obíhá planetu rychleji než se ona sama otáčí, což způsobuje zpomalování jeho oběhu a snižování vzdálenosti. Odhaduje se, že za 50 000 000 let Phobos do planety narazí.[31] Při pohledu z povrchu Marsu by Phobos měl úhlový průměr 12', zatímco Deimos asi 2'.

Marsovy přirozené satelity
jméno průměr (km) hmotnost (kg) poloměr
oběžné dráhy (km)
oběžná doba
Phobos 22,2 (27 × 21,6 × 18,8) 1,08×1016 9 378 7,66 hodin
Deimos 12,6 (10 × 12 × 16) 2×1015 23 400 30,35 hodin

 Pozorování

První pozorování planety jsou známá již z období prvních civilizací (Egypťané, Babylóňané a Řekové), kdy byl Mars pozorován pouhým okem. Během první poloviny 17. století využili astronomové první konstruované dalekohledy pro pozorování, které jim umožnily rozeznat na povrchu planety tmavé a světlé plochy, z čehož se usoudilo, že na Marsu jsou polární čepičky.

V roce 1877 se poprvé v mapách povrchu Marsu objevují nové útvary tzv. kanály, které ale byly pouhým optickým klamem zapříčiněným špatnými rozlišovacími schopnostmi dalekohledu a představivostí italského astronoma Giovanna Schiaparelliho, který je pozoroval jako první. Částečně vlivem špatného překladu italského slova „canale“ znamenající vyjma umělého kanálu i přírodní „koryto“ došlo k mýlce, že dílo je umělého charakteru. Zpráva o pozorování se rychle roznesla a následně objev začaly potvrzovat i další pozorovací místa a vytvářet nepřeberné množství podrobných map neexistujících kanálů (spolu s nimi začaly vznikat teorie o jejich umělém vzniku a umírající civilizaci na vysychající planetě). Ve skutečnosti jsou kanály jen optický klam, který vzniká řetězcem tmavých skvrn. Jejich existence byla po 50 letech pozorováním vyvrácená, ale část veřejnosti je stále měla za existující dílo. Až fotografie z kosmických sond jednoznačně toto přesvědčení vyvrátily.

Při pozorování dalekohledem ze Země nelze vidět žádné významné detaily povrchu vyjma polárních čepiček, a tak podrobné prozkoumání Marsu mohlo proběhnout až po návštěvě sond.

Výzkum

Mars se stal jednou z prvních planet, která byla zkoumána na počátku vesmírného průzkumu. Americké, ruské, evropské a japonské sondy kolem této planety již obíhaly, dopadaly na její povrch, přistávaly a jezdily po ní, aby získaly data o jejím geologickém složení, vlastnostech povrchu, hledaly vodu a zkoumaly klima.

 Minulost

První úspěšná mise byla americká Mariner 4 vypuštěná v roce 1964. Následoval symbolický úspěch dvou sovětských sond Mars 2 a Mars 3 vypuštěných v roce 1971, které přistály na jeho povrchu, ale kontakt s nimi byl ztracen několik vteřin po dosednutí. Následoval americký program Viking, který se skládal ze dvou orbitálních sond, každá obsahující i povrchový modul. Oba povrchové moduly úspěšně přistály na povrchu v roce 1976 a po dobu 6 (Viking 1) respektive 3 (Viking 2) let prováděly pozorování. Přistávací moduly odvysílaly na Zemi také první barevnou fotografii povrchu Marsu[32] a orbitální sekce pořídily detailní fotografie povrchu v takovém rozlišení, že jsou některé části používány dodnes. V roce 1988 byly vyslány dvě sovětské sondy Fobos 1 a 2, které měly studovat Mars a jeho dva měsíce. Bohužel se ale Fobos 1 odmlčel již po cestě k Marsu, zatímco Fobos 2 pořídil úspěšně fotografie Marsu i Phobosu, ale před vysláním dvou přistávacích modulů na povrch měsíce se porouchal.

Po selhání sondy Mars Observer v roce 1992 se roku 1996 k Marsu dostala sonda Mars Global Surveyor, která úspěšně mapovala povrch planety až do roku 2006, kdy bylo po třetím prodloužení mise se sondou ztraceno spojení. Měsíc po vyslání sondy Surveyor byla vyslána další sonda Mars Pathfinder, která měla za úkol vysadit na povrchu malé pojízdné vozítko, jenž by zkoumalo okolí přistávacího modulu v oblasti Ares Vallis. Tato mise byla pro NASA obrovským úspěchem, jelikož přinesla velkou řadu snímků z povrchu, kterým se dostala obrovská publicita.

 Současnost

V roce 2001 NASA vyslala úspěšně sondu Mars Odyssey, která je stále na orbitě planety. Pomocí gama spektrometru objevila známky vodíku ve svrchních metrech marsovského regolitu. Předpokládá se, že tento vodík je vázán ve vodním ledu, který se pod povrchem nachází.[33]

O dva roky později v roce 2003 se k planetě vydala evropská sonda Mars Express, která se skládala ze dvou částí, orbitálního modulu Mars Express a přistávacího s označením Beagle 2. Tato mise byla úspěšná jen částečně, jelikož přistávací modul z nezjištěných příčin selhal během přistávacího manévru a následně v únoru 2004 byl prohlášen za ztracený.[34] Na začátku roku 2004 byl pomocí planetárního fourierovského spektrometru pracující s infračerveným světlem ohlášen nález metanu v atmosféře Marsu. V červnu 2006 Evropská vesmírná agentura vydala zprávu, že objevila polární záři.[35]

V roce 2003 se k Marsu vydala i dvě stejná vozítka NASA v rámci projektu Mars Exploration RoversSpirit (MER-A) a Opportunity (MER-B). Obě dvě vozítka úspěšně přistála na povrchu v lednu 2004 a začala zkoumat místa dopadu, pomocí mechanického ramena očišťovat vzorky a analyzovat je. Mezi největší objevy patří důkaz, že na Marsu kdysi skutečně byla tekutá voda v obou oblastech, kde sondy přistály. Vozítka měla hlavní misi naplánovánu na 90 dní, ale díky silnému větru a prachovým vírům, které čistí solární panely vozítek, jsou zařízení stále funkční (srpen 2007).[36]

12. srpna 2005 byla vyslána další americká sonda Mars Reconnaissance Orbiter, která se na oběžnou dráhu planety dostala 10. března 2006. Hlavním úkolem plánované dvouleté vědecké mise je zmapovat povrch Marsu a studovat počasí, aby se mohlo vybrat vhodné místo pro další sondy, které by měly na povrchu přistát. Sonda obsahuje telekomunikační zařízení s vyšší přenosovou rychlostí než všechny předchozí sondy dohromady.

 Budoucnost

Příští mise, která bude zkoumat Mars, je americká sonda Phoenix, která byla na svojí cestu vyslána 4. srpna 2007 a přistát by měla 25. května 2008 poblíž severní polární čepičky. Přistávací modul je vybaven robotickou rukou, která je schopna odebrat vzorky až do vzdálenosti 2,5 metru a dostat se až metr pod martovský povrch. Předpokládá se, že se podaří přistát v oblasti, kde je 80% šance na to, že do 30 cm pod povrchem se nalézá led. Současně je sonda vybavena mikroskopickou kamerou, která je schopna vyhotovit fotografie předmětů o velikosti jedné tisíciny tloušťky lidského vlasu.[37]

V září nebo říjnu 2009 by měla z mysu Canaveral odstartovat sonda Mars Science Laboratory. Jde o sofistikovanou pojízdnou laboratoř, která by měla na Marsu, mimo jiné, hledat organické sloučeniny či stopy života. Laboratoř by měla začít pracovat v létě 2010.[38]

Na rok 2009 se plánuje i rusko-čínská mise Fobos-Grunt, která si klade za cíl dopravit zpět na Zem vzorky z měsíce Phobos. Na rok 2012 plánuje Evropská vesmírná agentura svoje první vozítko pod názvem ExoMars; měl by být schopný kopat až dva metry pod povrch, kde by hledal organické molekuly.[39][40]

V roce 2004 vyhlásil americký prezident George W. Bush dlouhodobý plán Vision for Space Exploration, dle kterého se USA připravují vyslat na povrch Marsu pilotovanou loď a na jeho povrch vysadit člověka.[41] Podobné plány má i Evropská vesmírná agentura sdružující evropské země, která by chtěla dostat člověka na Mars mezi lety 2025 až 2030.[42] Obdobné ambice má i Rusko.[43]

 Život na Marsu

Současné poznání historie Marsu nasvědčuje, že se po jeho vzniku na povrchu nacházela hustá atmosféra a kapalná voda, která možná tvořila i celoplanetární oceán pokrývající převážnou část severní polokoule.[44] Dle současné teorie o vzniku života tím byla splněna základní podmínka, která mohla vytvořit obyvatelnou zónu na povrchu a umožnit tak vznik primitivního života.[45] Na druhou stranu proti vzniku života hovoří fakt, že tyto příznivé podmínky trvaly pouze dočasně, v současnosti je téměř všechna voda na Marsu zmrzlá, a planeta se tak nachází mimo obyvatelnou zónu Slunce. Předpokládá se, že by pro případný vznik života musely být k dispozici jiné energetické zdroje než energie Slunce (např. vulkanismus).

Slabá magnetosféra a extrémně tenká atmosféra, veliké výkyvy teplot, ukončení současné vulkanické činnosti a bombardování povrchu meteory nedávají v současnosti příliš mnoho nadějí, že by život (pokud se vyvinul) mohl přežít do dnešních dní, i když vědci na Zemi jsou neustále překvapování podmínkami, za kterých může život přežívat (radioaktivita,[46] život v naprosté temnotě,[47] život bez dýchatelného kyslíku,[48] atd.).

Pro potvrzení či vyvrácení teorie o životě na Marsu chybí zatím jasné důkazy. Existují sice některé náznaky, které nasvědčují, že na Marsu život skutečně byl, jako například struktury připomínající pozůstatky činnosti organismů v meteoritu ALH84001.[49] Na povrchu planety provedlo několik sond (např. Viking) experimenty, které měly objevit důkazy života, ale tyto pokusy nepřinesly žádný důkaz potvrzující život na planetě nyní ani v minulosti.

Pro nebezpečí zavlečení pozemského života na Mars jsou sondy určené pro přistání na Marsu pečlivě sterilizovány[50] (i když na začátku výzkumu nebyly všechny sondy sterilizovány příliš pečlivě[51]). Na jasnou odpověď, jestli na planetě skutečně vznikl život anebo jestli se jedná pouze o vědeckou fikci, je potřeba počkat, dokud nebude pečlivě prostudována větší část povrchu planety.

Kolonizace

Lidská kolonizace Marsu je cílem mnoha spekulací i seriózních studií, které se objevují po celou dobu výzkumu této planety. Povrchové podmínky a snadná dostupnost vody dělají z Marsu jednu z nejlépe obyvatelných planet sluneční soustavy. Proto je bude pravděpodobně dalším cílem lidské expanze. Dle nejnovějších záměrů by se měl člověk na Mars vypravit kolem roku 2030[42] a od této doby zde začít budovat stálou základnu.

Mars vyžaduje méně energie na jednotku hmotnosti (Delta V) k jeho dosažení ze Země než kterákoli jiná planeta s výjimkou Venuše. S využitím Hohmannovy oběžné dráhy trvá let k Marsu 6–7 měsíců, během kterých bude posádka vystavena stavu beztíže. Kratší doba je možná, ale spotřebuje se více paliva.

Otevřenou otázkou zůstává, zda lidstvo bude odsouzeno na Marsu žít v uzavřených základnách, kde se bude uměle udržovat atmosféra, anebo zda se podaří přeměnit povrch planety na obyvatelný pomocí teraformace.

Terraformace

Terraformace Marsu je hypotetický soubor procesů, které by měly umožnit člověku život na povrchu Marsu bez nutnosti používat ochranné prostředky před okolním prostředí. Jeho výsledkem by tak měl být vznik planety podobné Zemi.[52] Proces, který by mohl teoreticky změnit celou planetu, by probíhal po desítky či stovky let[53] od nejjednodušších organismů přes rostliny až po první živočichy.

Jelikož je Mars rozdílný a má menší gravitaci, podmínky nebudou nikdy zcela shodné s těmi pozemskými. V současnosti se jedná spíše o sci-fi myšlenku, jelikož neexistuje žádná dostupná technologie, která by tuto přeměnu zvládla, i když se již občas objevují nápady, jak povrch Marsu přeměnit.[54]

 Mars v kultuře

Jméno planety

Mars je pojmenován po římském bohu války a krveprolití. Setkáváme se s ním v římské mytologii (viz Mars (mytologie)). V Babylónské astronomii byla planeta pojmenována po Nergalovi, božstvu ohně, války a ničení, pravděpodobně díky rudé barvě.[55] Když Řekové spojili Nergala se svým bohem války Areem, pojmenovali planetu Ἄρεως ἀστἡρ (Areos aster), neboli „hvězda Areova“. Poté byl Ares také propojen s Marsem, a tak se do latiny dostala planeta jako „Stella Martis“, neboli „Hvězda Marsova“, resp. „Mars“. Řekové také označovali planetu jako Πυρόεις (Pyroeis), což znamená přibližně hořící. V hinduistické mytologii je znám Mars jako Mangala (मंगल) nebo v sanskrtu také jako Angaraka podle boha války, který vlastní znaky kozoroha a štíra a učí okultním vědám. Staří Egypťané tuto planetu nazývali „Ḥr Dšr“ – „Horus Červený“. Hebrejci ji naproti tomu říkali Ma'adim (מאדים‎) – „ta, která se zardívá“; zde je také původ jména jednoho z největších kaňonů Marsu – Ma'adim Vallis. Mars je také známý jako al-Mirrikh (المريخ‎) jak v arabštině, tak v perštině (بهرام), v turečtině se mu říká Merih. Etymologie al-Mirrikh je zatím neobjasněná. Staří Peršané říkali Marsu Bahram (بهرام) podle zoroastrijského boha osudu. Staří Turkové jej nazývali Sakit. Číňané, Japonci, Korejci a Vietnamci planetu označovali 火星, neboli ohnivou hvězdu, jménem založeným na starém čínském mytickém cyklu o Pěti elementech.

Symbolem Marsu je malé kolečko s šipkou směrující nahoru a ven. Je to stylizované znázornění štítu a kopí, používaných římským bohem Marsem, který byl nejen bohem války, ale také patronem vojáků. Symbol se také užívá v biologii pro označení mužského pohlaví a v alchymii k označení prvku železa, o kterém se soudilo, že byl ovládán Marsem, díky charakteristicky červené barvě oxidu železitého.[56] ♂ označuje znak Unicode na pozici U+2642.

Význam v astrologii

Za vlády Chaldejců v jižní Mezopotámii došlo k významnému rozvoji astrologie a k zavedení systému sedmi planet (k vládnoucímu páru Slunce, Měsíc přidali ještě Merkur, Venuši, Mars, Jupiter a Saturn), kterým byly také přiřazeny příslušné božské principy.[57] V případě Marsu to byl babylónský bůh moru Nergal, k němuž byly později asociováni egyptský Hor, hindský Mangal, řecký Ares a římský bůh války Mars.[58] Tradičním astrologickým 7 planetám odpovídá 7 dnů v týdnu,[59] kde je Mars spojen s úterým, z čehož také vychází pojmenování pro tento den v románských jazycích (např. ve španělštině martes, v italštině martedì a ve francouzštině mardi).[60] Podle Pythagora 7 planetárních sfér kolem Země svým otáčením vyluzuje tzv. hudbu sfér – starší hudební stupnice proto byly sedmitónové.[61] Marsu odpovídá číslo 5 a tón G.[62]

Mars ve zvěrokruhu vládne I. a VIII. nebeskému domu, tj. denní dům je pro něj Beran a noční Štír, povýšení pak zažívá v Kozorohu, pád v Raku a zničení ve Váhách a v Býku.[63] Problémy tomuto systému přinesl objev trpasličí planety Pluto, v jejíž prospěch někteří moderní astrologové odebírají Marsu znamení Štíra.[58][64][65] Konzervativní astrologové naproti tomu raději ponechávají Pluto bez domicilu.[66]

Původně představoval božský princip Marsu harmonický protiklad k Venuši a tomu odpovídal i jeho tehdejší symbol ♁(nyní jde o symbol Země), pozdějším zdůrazněním agresívních prvků však došlo k deformaci kříže do úhlopříčného šípu, tj. k přechodu do dnešního symbolu ♂.[67] Astrologická povaha Marsu vychází z mytologie a je spojována se sebejistotou a sebe-prosazováním se, agresí, sexualitou, energií, silou, ambicemi a výbušností, tedy historicky chápanými samčími vlastnostmi.[68] Tyto vlastnosti zároveň svědčí o duchu ovládaném nižšími potencemi (hmotou),[69] což se odráželo i v již zmíněném původním symbolu ♁ (kříži hmoty nad kruhem ducha).[70]

Dle astrologů by se měl vliv Marsu uplatňovat v povoláních jako jsou vojáci, chirurgové či sportovci.[71] Francouzský psycholog a statistik Michel Gauquelin provedl v 60. letech 20. století velkou studii nazvanou „Mars Effect“, která dávala významnou korelaci mezi datem narození sportovních šampiónů a dominantním postavením Marsu.[72] Test na jinak sestaveném vzorku šampiónů však přinesl negativní výsledek.[73]

Inteligentní Marťani

Oblíbená představa, že je Mars obydlen inteligentními Marťany, se traduje do 19. století, kdy se na plno rozeběhlo mapování martovských kanálů, které propagoval především italský astronom Giovanni Schiaparelli. Ve spojení s knihou od Percivala Lowella o postupně umírající planetě, která vysychá a chladne s prastarou civilizací, která se snaží vytvořit síť zavlažovacích kanálů, se rychle začala šířit myšlenka, že na Marsu existuje inteligentní život.[74]

Pozorování neexistujících kanálů na Marsu se šířilo mezi tehdejšími astronomy jako Marsovská horečka,[75] která přinášela podrobnější a přesnější mapy zavlažovacích kanálů. V roce 1899 během průzkumu atmosférického rádiového šumu zachytil vynálezce Nikola Tesla opakující se signál, o kterém později prohlásil, že by se mohlo jednat o radiovou komunikaci z jiné planety, pravděpodobně Marsu.[76] Teslově teorii se brzy dostalo podpory Lorda Kelvina, který navštívil Spojené státy americké v roce 1902 a při této příležitosti měl prohlásit, že Tesla zachytil Marťanské radiové vysílání určené pro Spojené státy.[77] V roce 1901 vyšel článek v New York Times, že ředitel Harvard College Observatory Edward Charles Pickering obdržel telegram z Lowell Observatory v Arizoně ohledně možného pokusu zachycené komunikace Marsu se Zemí.

Jak ale ukázaly kosmické sondy ve 20. století, na Marsu inteligentní život v současnosti není.

 

 

Náhledy fotografií ze složky Mars

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář