Jdi na obsah Jdi na menu
 


Merkur

27. 5. 2009

Merkur

 

Astronomický symbol Merkuru

Merkur je Slunci nejbližší a současně i nejmenší planetou sluneční soustavy[1], která dosahuje pouze o 40 % větší velikosti než pozemský Měsíc a menší než Jupiterův měsíc Ganymed a Saturnův Titan.[2] Jeho oběžná dráha je ze všech planet nejblíže ke Slunci.[3]

Povrch planety silně připomíná měsíční krajinu plnou impaktních kráterů, nízkých pohoří a lávových planin. Vlivem neustálých dopadů těles všech velikostí na povrch Merkuru, je většina povrchu erodována drobnými krátery. Povrch je nejspíše vlivem smršťování planety rozpraskán množstvím útesových zlomů dosahujících výšky několika kilometrů a délky stovek kilometrů. Současně je povrch neustále bombardován fotony i slunečním větrem - proudem nabitých částic směřujících vysokou rychlostí od Slunce. Nepřítomnost atmosféry je příčinou velkých rozdílů teplot mezi osvětlenou a neosvětlenou polokoulí. Rozdíly dosahují hodnot téměř 700 °C. Na polokouli přivrácené ke Slunci může teplota vystoupit na téměř 430 °C. Na polokouli odvrácené panuje mráz až –180 °C.

Elementy dráhy
(Ekvinokcium J2000,0)
Velká poloosa 57 909 176 km
0,387 098 93 AU
Obvod oběžné dráhy 0,360 Tm
(2,406 AU)
Výstřednost 0,205 630 69
Perihel 46 001 272 km
0,307 499 51 AU
Afel 69 817 079 km
0,466 698 35 AU
Perioda (oběžná doba) 87,969 35 d
(0,240 847 0 a)
Synodická perioda 115,8776 d
Orbitální rychlost
- maximální
- průměrná
- minimální

58,98 km/s
47,36 km/s
38,86 km/s
Sklon dráhy
- k ekliptice
- ke slunečnímu rovníku

7,004 89°
3,38°
Délka vzestupného uzlu 48,331 67°
Argument šířky perihelu 29,124 78°
Počet
přirozených satelitů
0
Fyzikální charakteristiky
Rovníkový průměr 4879,4 km
(0,383 Zemí)
Povrch [7 5×107 km2
(0,147 Zemí)
Objem 6,1 × 1010 km3
(0,056 Zemí)
Hmotnost 3,302×1023 kg
(0,055 Zemí)
Průměrná hustota 5,427 g/cm³
Gravitace na rovníku 3,701 m/s²
(0,377 G)
Úniková rychlost 4,435 km/s
Synodický den 175,9386 d
Perioda rotace 58,6462 d (58 d 15,5088 h)
Rychlost rotace 10,892 km/h (na rovníku)
Sklon rotační osy ~0,01°
Rektascenze
severního pólu
281,01° (18 h 44 min 2 s) 1
Deklinace 61,45°
Albedo 0,10-0,12
Průměrná povrchová teplota ve dne 623 K
Průměrná povrchová teplota v noci 103 K
Povrchová teplota
- min
- střed
- max

90 K
440 K
700 K
Charakteristiky atmosféry
Atmosférický tlak témeř nulový
draslík 31,7 %
sodík 24,9 %
atomární kyslík 9,5 %
argon 7,0 %
helium 5,9 %
molekulární kyslík 5,6 %
dusík 5,2 %
oxid uhličitý 3,6 %
voda 3,4 %
vodík 3,2 %

 

Vznik

Merkur vznikl podobně jako ostatní planety solárního systému přibližně před 4,6 či 4,5 miliardami let[4] akrecípracho-plynného disku, jenž obíhal kolem rodící se centrální hvězdy. Srážkami prachových částic se začala formovat malá tělesa, která svou gravitací přitahovala další částice a okolní plyn. Vznikly tak první planetesimály, které se vzájemně srážely a formovaly větší tělesa. Na konci tohoto procesu v soustavě vznikly čtyři terestrické protoplanety.

Po zformování protoplanety docházelo k masivnímu bombardování povrchu zbylým materiálem ze vzniku soustavy,[5] což mělo za následek jeho neustálé přetváření a přetavování. Je dokonce možné, že celý povrch byl roztaven do podoby tzv. magmatického oceánu,[5] jehož tepelná energie společně s teplem uvolněným diferenciací pláště a jádra je dodnes kumulována v nitru planety a umožňuje existenci vulkanismutektonických procesů.[6] Po vzniku primární kůry se na povrchu stále nacházely rozsáhlé oblasti žhavé roztavené lávy, která nejspíše vyplnila některé starší oblasti. Po ztuhnutí lávy nastalo pro Merkur klidnější období, nedopadalo tolik těles na jeho povrch a mohly vzniknout mezikráterové planiny. Merkur i nadále postupně chladl a docházelo ke zmenšování jádra, což se na povrchu projevilo rozpraskáním kůry a vytvořením stovky kilometrů dlouhých zlomů. Po rozpraskání kůry se na povrchu objevily další velké lávové oblasti, které opět překryly část povrchu a umožnily vznik hladkých planin.[5] Od té doby se již na povrchu žádná větší lávová plocha neobjevila a vzhled povrchu se začal utvářet dopady mikrometeoritů, které se projevilo vznikem drobného prachu rozšířeného po celém povrchu a nazývaného regolit.[5]

 

Fyzická charakteristika

Merkur je nejmenší planeta sluneční soustavy, která dosahuje velikosti pouze 38 % velikosti Země a je tedy pouze přibližně 1,4 krát větší než pozemský Měsíc.[3] Paradoxně je Merkur i menší než dva největší měsíce ve sluneční soustavě Ganymed a Titan.[3] Jediná sonda, která tuto planetu zblízka zkoumala byl americký Mariner 10, který v letech 19741975 zmapoval přibližně třetinu povrchu. Sonda zjistila velmi slabé stopy plynného obalu, obsahujícího především atomy pocházející ze slunečního větru tedy převážně helium. Hustota Merkurovy atmosféry je však velmi nízká.

Tvar planety je podobně jako v případě Venuše téměř dokonale kruhový, to znamená, že má velmi malé zploštění v oblasti pólů.[7]

Geologické složení

Zvláštností Merkuru je jeho značně vysoká hustota dosahující asi 5400 kg/m³[2] a poměrně silné magnetické pole o velikosti asi 1 % zemského. Tento fakt je vysvětlován vysokým zastoupením železa a niklu uvnitř planety a masivním jádrem, které se nachází pod kůrou. Jako důkaz velkých rozměrů jádra slouží přítomnost magnetického pole. Kdyby bylo magnetické pole jen malé, pomalá rotace planety by nestačila ke generování takto silného magnetického pole.[8] Podobně jako u dalších terestrických planet, bude jádro nejspíše aspoň z části roztavené. Značná akumulace železa v jádře společně s jeho masivní velikostí zabírající až 75 % průměru planety[2] je pro vědce zatím záhadou.[8]

Existuje hypotéza, že vnitřní stavba planety je silně ovlivněna kolizí velké planetisimály v rané historii planety, čímž došlo k vypaření silikátového pláště planety. Srážka tak mohla zredukovat plášť a zanechat velké jádro.[8] Poloměr planetárního pláště je v současnosti pouze přibližně jedna čtvrtina poloměru Merkuru. Za oblast hypotetické srážky se občas považuje rozsáhlá oblast Caloris Basin.[8]

Průměrná hustota kůry planety se pohybuje okolo 3 g/cm3 a je tvořena převážně ze silikátového materiálu.[9] Její mocnost se nejspíše pohybuje okolo 100 kilometrů.[2] Odhaduje se, že planeta je ze 70 % tvořena kovy a pouze z 30 % silikátovým materiálem.[10][2]

 

Povrch

Povrch Merkuru se velmi podobá povrchu pozemského Měsíce, jak ukázaly první detailnější snímky pořízené americkou sondou Mariner 10.[2] Povrch je pokryt především obrovským množstvím kráterů, vzniklých srážkou s meteority a planetkami nejrůznějších velikostí (tzv. impaktní krátery). Jediný rozdíl mezi Měsícem a Merkurem je v tom, že na Merkuru neexistují objekty podobné tzv. měsíčním mořím, čili velké výlevy bazaltů v obřích pánvích, vzniklých po dopadech velkých těles. Mimo jiné se zde nacházejí rozsáhlé lávové výlevy a pravděpodobně i Sinuous Rilles,[11] útvary připomínající říční koryta, která jsou spojena s impakty menších těles.

 

 

Nejvýraznějším povrchovým útvarem Merkuru je přes 1400 km se táhnoucí prohlubeň Caloris Basin, která je často považována za největší kráter ve sluneční soustavě.[9]

Planeta byla navštívena zatím pouze sondami Mariner 10 v 70. letech a v prvním desetiletí 21. století sondou MESSENGER. Mariner 10 prolétl kolem planety celkem třikrát, načež odeslal na Zemi přes 2700 snímků, které pokryly povrch pouze z 45 %. Povrch planety je k roku 2009 zmapován tedy pouze z menší části.[5] Snímky ukázaly svět podobný Měsíci s velice starou kůrou pokrytou značným množstvím impaktních kráterů od velikosti několika stovek metrů až 1300 kilometrů.[5] U Merkuru nebyl identifikován žádný geologický proces, který by mohl omlazovat kráter jako např. desková tektonika na Zemi či lávové výlevy na povrchu Měsíce a tak se zde nachází mnoho kráterů v různém stupni eroze.[5] Na povrchu se nachází i hory, které jeví značné známky rozrušení impakty jiných těles. Horstva jsou menšinovým činitelem, většinu povrchu nejspíše zabírají lávové planiny dvojího typu: mezikráterové planiny a hladké planiny.[5] Rozdíl mezi nimi je v četnosti kráterů, které se na nich nacházejí. Předpokládá se, že hladké planiny jsou mladšího stáří.[5]

Oproti povrchu Měsíce či Marsu chyběly doklady sopečné aktivity na povrchu planety[5] až do roku 2008, kdy sonda MESSENGER objevila sopky na povrchu.[2] Předpokládá se, že během kontrakce obvodu Merkuru se mohla planeta zmenšit až o 0,1 %, což se projevilo masivním zvrásněním kůry a jejím popraskáním.[5] Vznikly tak útesové zlomy vysoké několik kilometrů a dlouhé až stovky kilometrů.[2]

Atmosféra

Pohled na oblast jižního pólu ukazuje, že planeta nemá téměř žádnou atmosféru

Merkur má velmi tenkou atmosféru, složenou z atomů vyražených z jeho povrchu slunečním větrem, což je zapříčiněno slabým gravitačním polem vytvářeným poměrně lehkou planetou.[12] Protože je povrch Merkura velmi horký, tyto atomy rychle unikají do vesmíru. Takže oproti Zemi nebo Venuši, jejichž atmosféry jsou stabilní, Merkurova atmosféra je proměnlivá a musí být neustále doplňována. Tlak atmosféry na povrchu je menší než 10 Pa, tedy v pozemských měřítkách ultravysoké vakuum, daleko vyšší tlak má i vakuum v běžné žárovce.[13]

Atmosféra je složená především z kyslíku a sodíku, vodíku a helia. Helium pochází pravděpodobně ze slunečního větru,[12] i když část plynu se může uvolňovat také z nitra planety, zatímco ostatní prvky jsou uvolňovány z povrchu a doneseného meteoritického materiálu fotoionizací dopadajícím slunečním zářením. V atmosféře byly pozorovány i nízké obsahy molekul oxidu uhličitého a vody, což naznačuje sopečnou aktivitu na planetě.[12] Merkurova atmosféra je tak řídká, že atomy plynů se v ní pohybují po balistických drahách a daleko častěji se srážejí s povrchem planety než samy mezi sebou.[13]

 

Počasí

Vlivem velice nízké hustoty atmosféry, která se dá v podstatě považovat za vakuum; atmosféra nemá žádné meteorologické jevy, jenž by bylo možno pozorovat.[7]

 

Teplota

Jelikož planeta nemá silnou vrstvu atmosféry, která by dokázala udržet stabilní teplotu, dochází na povrchu planety k velkým teplotním výkyvům, které jsou největší v celé sluneční soustavě.[7] Teplota klesá až k -180 °C na odvrácené straně od Slunce a narůstá až k 430 °C na straně osluněné.[5][7] Tyto překotné změny teploty během dne jsou způsobeny několika faktory. Jedním z nich je rotace planety, kdy je po 176 dní přivrácená jedna strana Merkuru ke Slunci.[7] 

 Voda

Původní představy předpokládaly, že na povrchu Merkur by voda nemohla v žádném případě existovat.[14] Nepřítomnost atmosféry a blízkost ke Slunci by musely působit proti výskytu vody.[2] Výkonné radioteleskopy i měření sondy Mariner 10 ukazují, že navzdory obrovským povrchovým teplotám může být na Merkuru led. Důvodem je fakt, že Merkurova rotační osa je téměř kolmá k rovině oběhu, což znamená, že na dno velkých impaktních kráterů v oblastech pólů nikdy nezasvítí Slunce[5] a teplota se zde soustavně drží na −161 °C.[2] Je pravděpodobné, že tato voda se na Merkur dostala při srážkách s jádry komet.[7] Při nárazu se část vody z jádra komety mohla dostat pod povrch planety a tam je uložena v podobě vodního ledu, jenž je následně překryt jemným prachem fungujícím jako tepelná izolace.[5]

V roce 1991 planetologové Duane Mulhelm a Bryan Butler studovali nezmapované oblasti Merkuru za použití sedmdesáti metrové antény v Goldstone v Kalifornii. K velkému překvapení naměřili silný odraz vysílaného radarového signálu z oblasti severního pólu planety, které se značně podobaly odrazům zjištěných u polárních čepiček na Marsu.[14] V roce 1994 se uskutečnilo stejné pozorování Merkuru, které přineslo podobné výsledky i pro oblasti okolo jižního pólu planety.[14]

 Magnetické pole a radiace

Sonda Mariner 10 v roce 1974 objevila magnetické pole Merkuru, které dosahuje velikosti asi 1 % zemského.[12] Objevení pole bylo pro vědecký svět překvapením, jelikož se věřilo, že takto malá planeta má jen malé pevné jádro, které již dávno vychladlo. Objev sondy znamenal přehodnocení tohoto předpokladu a předpoklad většího částečně roztaveného jádra, které by rozdílnou rychlostí rotace mohlo generovat magnetické pole planety umožněním existence dynama.[2] Magnetické pole je skloněné o 7 stupňů vůči rotační ose Merkuru a je natolik silné, že umožňuje vznik magnetosféry okolo planety.

Existují i další vysvětlení magnetického pole planety, které vyvracejí myšlenku většího jádra planety. Je možné, že magnetické pole planety může být vybuzováno remanentní magnetizací železo obsahujících hornin, které mohly být zmagnetizovány v době vzniku planety a silného magnetického pole.[2]

 Oběžná dráha

Merkur obíhá Slunce po eliptické dráze s poměrně velkou excentricitou dosahující 0,2056. Tato výstřednost oběžné dráhy se projevuje v tom, že v době perihélia je přibližně o 24 miliónů km blíže ke Slunci než v době afélia. Průměrná vzdálenost od centrální hvězdy je 57,9 miliónů km, kterou planeta urazí jednou za 87,969 dne průměrnou rychlostí oběhu 47,87 km/s.[1]

Vůči Zemi se planeta přibližuje a oddaluje s maximálním rozdílem 8135 milióny km, což se projevuje na pozorovatelnosti planety na noční obloze, kdy kolísá její úhlová velikost mezi 5" až 15".[1] Jelikož je Merkur mnohem blíže ke Slunci než Země, je Slunce na obloze až dva a půlkrát větší než je tomu na Zemi. Jelikož ale planeta nemá žádnou silnější atmosféru, je obloha na Merkuru vždy černá.[2][7]

 

 Stáčení perihelia

Měření parametrů oběžné dráhy Merkura bylo také jedním z nejvýznamnějších důkazů obecné teorie relativity. Merkur má velmi výstřednou dráhu a v gravitačním poli Slunce se perihelium jeho dráhy stáčí přibližně o jeden obloukový stupeň za 6 pozemských let. Toto stáčení nebylo možné plně vysvětlit působením ostatních planet na základě Newtonových zákonů. Po započtení všech vlivů zbývala nevysvětlená odchylka 43 obloukových vteřin za století. Původně se astronomové domnívali, že působí další, dosud neznámá planeta (které říkali Vulkan). Teprve Einsteinova obecná teorie relativity důvod tohoto jevu plně vysvětlila.

 

 Rotace

Teprve roku 1965 se podařilo spolehlivě určit rotační dobu planety na 59 dnů, a to pomocí nových výkonných radioteleskopů.[2] Zjistilo se, že planeta rotuje velice pomalu a jedna otočka kolem své osy zabírá 58,646 pozemského dne.[1] Vlivem pomalé rotace trvá jeden sluneční den na Merkuru 176 pozemských dnů.[1] Vědci předpokládají, že dříve se mohl Merkur točit kolem své osy mnohem rychleji a že den mohl trvat pouhých osm hodin.[2] Vlivem gravitačního působení Slunce ale došlo k prodloužení dne až na dnešní hodnoty.[2]

Jelikož rotační osa planety je kolmá na rovinu oběžné dráhy, dochází k tomu, že na libovolném bodě na povrchu Merkuru nastává stejně dlouhý den.[1] Merkur má vůči Slunci tzv. rotační rezonanci s oběžnou dobu v poměru 3:2.[8] Předpokládá se, že by se mohlo jednat o důsledek hypotetické srážky s velikou planetisimálou v rané historii planety. Vlivem srážky a vnitřnímu složení mohla nastat situace, že planeta již nebyla sféricky symetrická. Následně působící slapové síly Slunce nebyly schopny vytvořit z Merkuru těleso s vázanou rotací jako má například pozemský Měsíc. Nastává tak situace, kdy je v perihéliu ke Slunci vždy přivrácená nebo odvrácená hmotnější část planety.[8]

 

 Pozorování

Existují doklady, že planeta je známá přinejmenším již z dob starověkých Sumerů v období 3 tisíce let př.n.l.[3] Vhodné podmínky pro pozorování Merkuru nastávají v době východu a nebo západu Slunce. Pro jeho pozorování je důležité, jestli Merkur zrovna Slunce dobíhá a nebo předbíhá. Pokud Slunce dobíhá je viditelný po několik minut, co Slunce zapadlo za horizont. Pokud slunce předbíhá, je možné pozorovat planetu pár minut před východem Slunce než zanikne v narůstajícím slunečním světle.[15] Planetu je možné pozorovat pouhým okem či triedrem.[3]

Merkur se nikdy nevzdaluje od Slunce dále než na 28°, což znemožňuje jeho přímé pozorování ze Země s větším rozlišením a přesností. Jasnost Merkuru se mění v průběhu od 1,7 do -1,9 magnitudy a podobně jako u Měsíce, je možné u Merkuru pozorovat měnící se fáze.[16]

První pozorování Merkuru za pomoci dalekohledu provedl v roce 1610 italský astronom Galileo Galilei. O 21 let později bylo učiněno první pozorování přechodu Merkuru přes sluneční disk Francouzem Pierrem Gassendimem. Další italský astronom Giovanni Zupus pozoroval v roce 1639 fáze Merkuru, což byl nezvratný důkaz obíhání Merkuru kolem Slunce a nikoliv kolem Země.[3] O dva roky později německý astronom Johann Franz Encke se pokusil určit první reálný odhad hmotnosti planety dle ovlivňování dráhy komety Encke.[3] Po změření hmotnosti planety a skutečnosti, že existují oběžné poruchy v dráze Merkuru, začalo vést některé astronomy k úvaze, že by se mezi Merkurem a Sluncem mohla nacházet ještě jedna planeta, kterou začali nazývat Vulkán. Hypotetická planeta ale nakonec nebyla nikdy pozorována.

Ke konci 18. století se objevily úvahy, že Merkur má vlastní atmosféru viditelnou dalekohledem. Byla poprvé pozorována Johnem Flamsteedem a Johannem Schröterem při přechodě Merkuru přes Slunce. Později se ale ukázalo, že se jednalo pouze o kontrast mezi sluncem a planetou.[17]

Roku 1799 se objevuje první snaha odhadnout délku dne na Merkuru. Německý astronom Schröter předpokládal na základě pozorování, že jeden den na planetě trvá podobně jako na Zemi 24 hodin. Friedrich Wilhelm Bessel určil průměr planety roku 1832 na 4855 km (současná hodnota je 4879,4 km) O mnoho později roku 1881 Giovanni Schiaparelli určil rotaci planety na 88 dní, což se shodovalo s oběžnou dobou planety okolo Slunce. Předpokládal, že planeta má vázanou rotaci a že je ke Slunci stále přivrácena pouze jedna strana planety.

V roce 1889 se objevila první mapa povrchu Merkuru, kterou vyhotovil Giovanni Schiaparelli[3] a který předpokládal, že povrch planety musí být rotačně svázán se Sluncem slapovými jevy způsobovanými centrální hvězdou. V roce 1962 byla odvrácená strana Merkuru zkoumána za pomoci radioastronomie. Měření zjistila, že odvrácená strana planety je příliš horká, očekávaly se teploty mnohem nižší.[2] O tři roky později v roce 1965 změřili Američané Pettengil a Dyce oběžnou dobu planety na 59±5 dní na základě radarového pozorování Dopplerova posunu. Následně v roce 1971 došlo k upřesnění měření Američanem Goldsteinem, který upřesnil oběžnou dobu na 58,65±0,25 dne pomocí stejné metody.[2]

K roku 2009 byl povrch planety prozkoumán pouze z části (okolo 45 ).[5] Jelikož se planeta nachází příliš blízko Slunci, není možné pro její pozorování použít Hubbleův kosmický dalekohled.[5] Merkur se nikdy nevzdaluje daleko od Slunce a tak je možné planetu pozorovat pouze brzy po východu Slunce a chvíli před západem. V té době ale musí odražené světlo od planety procházet silnější vrstvou atmosféry, které až desetkrát snižují rozlišovací schopnost teleskopů.[5]

 

Výzkum

Merkur byl poslední zkoumanou terestrickou planetou ve sluneční soustavě, který byl do nedávna prozkoumán pouze jedinou sondou v podobě americké planetární sondy Mariner 10 i přes to, že se jedná o jednu z blízkých planet.[14] Sonda během třech obletů planety mezi roky 1974 a 1975 pořídila více jak 10 000 snímků povrchu. V současnosti (k roku 2009) se výzkumem nejbližší planety Slunce zabývá další americká sonda MESSENGER, který zatím uskutečnil 2 přelety okolo planety. V průběhu roku 2009 by se měl uskutečnit další průlet kolem planety a konečně v roce 2013 by měla být navedena na oběžnou dráhu kolem Merkuru.

 

 Minulost


Před letem Mariner 10 byly poznatky o Merkuru velice slabé, jelikož planetu nelze přímo ze Země pozorovat.[2] Většina poznatků, které lidstvo mělo k dispozici, pocházela právě od této sondy. Mariner 10 proletěla kolem Merkuru 29. března 1974 ve vzdálenosti 705 kilometrů od povrchu. Podruhé prolétla kolem planety 21. září 1974 a 16. března 1975 pak potřetí. Během těchto průletů pořídila a odeslala zpět k Zemi přes 2700 fotografií, které celkově pokryly 45 % povrchu. Jedním z obrovských překvapení mise bylo objevení a změření magnetického pole planety, což změnilo pohled na vnitřní stavbu planety.[2]

 

Současnost

3. srpna 2004 odstartovala k Merkuru další sonda americké kosmické agentury NASAMESSENGER. Na oběžnou dráhu kolem planety bude navedena 18. březen 2011, ale už 14. ledna 2008 a 6. říjen 2008 byly provedeny první dva průlet kolem planety. Do navedení na oběžnou dráhu proběhnou ještě jeden průlet, a to 29. září 2009. Vzhledem ke svému zaměření (výzkum planety samotné i její magnetosféry) bude Merkur obíhat po velmi eliptické oběžné dráze, která se bude k povrchu planety přibližovat vždy u severní polokoule.

 

Budoucnost

Až na rok 2013 v současnosti plánuje Evropská kosmická agentura ESA start družice BepiColombo. Projekt se potýkal s mnoha potížemi, ale po ministerské konferenci členských států ESA v prosinci 2005 v Berlíně se zdá být financování zajištěno. Ve skutečnosti jde o dvě samostatné sondy, které se budou doplňovat: MPO (Mercury Planetary Orbiter – sonda pozorující planetu) a MMO (Mercury Magnetospheric Orbiter – sonda studující magnetosféru) dodaná japonskou kosmickou agenturou JAXA (přistávací modul, který měl být součástí MPO byl z finančních i technických důvodů zrušen). K Merkuru by měly obě sondy dorazit kolem roku 2019 a zatímco MMO bude naveden na eliptickou dráhu, MPO bude pracovat na co nejvíce kruhové oběžné dráze.

 

Merkur v kultuře

Jméno planety

V antickém Řecku nesl Merkur dvojí označení i přes to, že antičtí astronomové věděli, že se jedná o jedno a totéž těleso. Dvě jména byly důsledkem ranního a večerního zjevování se na noční obloze. Pro ranní hvězdu se vžil název Apollo a pro večerní hvězdu pak jméno Hermes.[3] V antických dobách se již u některých (např. Hérakleitos) objevoval názor, že Merkur, podobně jako Venuše, nejspíše obíhají kolem Slunce a nikoliv kolem Země.[3]

Jeho dnešní název pochází z starořímské mytologie, kde Mercurius bylo jméno římského boha obchodu, cestování a zlodějů, který byl protějškem řeckého boha Herma. Bůh Hermes byl vyobrazován jako okřídlený boží posel, a je tedy pravděpodobné, že jméno planety bylo spojeno s okřídleným poslem vlivem jejího rychlého pohybu po obloze.[3] Zpravidla byl považován za syna boha nebe Caela a uctívání se mu dostávalo převážně od obchodníků. Jméno bylo pak počeštěno na dnešní Merkur. Základ slova pochází z latinského „merx“ (mzda či odměna) anebo „mercor“ (kupujeme, obchodujeme).

Na území dnešního Česka používali slovanské kmeny označení Dobropán.[3]

 

 

 

Náhledy fotografií ze složky Merkur

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář